OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těch nadějných, neřkuli přímo skvělých post-punkových kapel, už tady za poslední léta teda bylo více než dost. Vždy to začalo skvělou deskou, ale pak se to nějak zlomilo a většina z těchto nadějí narazila na slepou uličku v podstatě omezeného žánru a začala zkoušet jiné způsoby vyjádření či tyto alespoň hledat v rámci úzkých mantinelů svého stylu. Takhle jsem se posluchačsky rozešel se SOFTKILL, poslední nahrávka GRAVE PLEASURES mi už přišla příliš „veselá“ a aktuální album UNTO OTHERS zase moc „punkrockové“.
Jestli si podobným procesem ztráty zájmu projdu i v případě kanadských PØLTERGEIST, v tuto chvíli ještě nevím. Možná ano, ale fakt je ten, že jejich debutové album je prostě výborné! Těch několik týdnů, které uběhly od jeho vydání jej podrobuji zkoušce opotřebením a zatím tento materiál nejeví známky únavy. A že těch poslechů už bylo.
A co že je tak výjimečného na této nahrávce? No v zásadě nic a to je ten fór. Kanadská čtveřice jen vzala většinu žánrových, a nutno říct že nepříliš komplikovaných, vzorců a tyto důsledně převedla do praxe. Že tady pak nezbývá moc prostoru pro vlastní nápady? Tento verdikt se logicky přímo nabízí, ale i s tím si skupina poradila opět vcelku jednoduchým, lépe řečeno přímočarým způsobem – nabídla chytlavé a atmosférické skladby.
Ačkoliv úvodní dvojblok tvořený intrem „Einfürung“ a písní „Burning Sword“ nabídne spíše typickou ukázku „moderního“ post punku. Nekomplikovaný rytmus a jednoduchý popěvek skladby „Burning Sword“ možná zpočátku i trochu vystraší od dalšího poslechu podobně triviálních skladeb, ale to by byla poněkud unáhlená reakce. Pro mě osobně trochu překvapivý přístup Kanaďanů šoupnut na úvod „garážovou“ vypalovačku a to nejlepší odkrývat postupně s každou další písní. Jako by tím hned na úvod chtěli profiltrovat své případné posluchače.
Ti trpělivější se pak můžou těšit na skutečné žánrové šperky v podobě kusů „Cold In September“ anebo „Children of The Dark“, mám-li vybrat dvojici nejvhodnějších kandidátů na vrcholné momenty této kolekce. Už vlastně hned třetí v pořadí - „Ethereal Nightmare“ ukáže po lehkém úvodní rozcvičce typické atributy rockové muziky řadící se do hájemství post-punku anebo gotického rocku. Pro někoho možná přepjaté a sladkobolné emoce však v hlasivkách Kalena Bakera skýtají dostatek vtahujících vláken do vnitra této atmosférické, tklivé a zároveň i dosatečně svižné muziky.
Dvojice zmiňovaných kusů je pak perfektní ukázkou práce s jednoduchými kytarovými motivy, jemnými syntetizátory a skvělým úvodním nápadem – rozuměj chytlavou melodií. „Cold In September“ se nese plně v intencích lehčího osmdesátkového zvuku, kterému dominuje uvolněná kytarová hra bez tvrdšího riffování a potemnělé nostalgické vyznění, kterému se tak lehce a krásně podléhá. Kanaďané však umí i přitvrdit a nabídnout i ostřejší kytarové motivy, což v kombinaci s úderným refrénem vytváří další magickou kombinaci („Children of The Dark“, „Swallowed By The Ocean“).
V těch našlapanějších momentech připomenou loňskou kometu tohoto žánru FINAL GASP, ale ti přeci jen podstatně více tíhnou k metalovému zvuku. Kanaďané jsou mnohem důslednější ve ctění žánrové čistoty a jeho odkazu. Ani v jejich podání to naštěstí nejsou žádné pietní osmdesátky, byť spirit v jejich muzice je jednoznačně tíhnoucí k této dekádě plné hudebních proměn a nových impulsů. Takto nabušeně a plnokrevně by žádná kapela před 40 lety prostě nemohla znít. Nedovolily by to jednak technické možnosti a co je ještě podstatnější – ty 4 dekády zkušeností, hudebních transformací a rozvoje jsou prostě znát i v přístupu ke skládání muziky náležící do takzvaných retro žánrů.
Teď ani nemá cenu řešit, jestli to na další nahrávce Kanaďané nezkusí jinak a tím tak trochu vyprchá i jejich současné kouzlo. Je to dost pravděpodobné a nebyli by ani první ani poslední v tomto stylu, kteří by ve snaze nezůstat na místě trošku ztratili svůj počáteční tah a energii. Kouzlo jejich debutového alba spočívá právě ve velmi koncentrované dávce energie, veliké skladatelské potenci a nesmírnému citu pro tento žánr a jeho specifickou atmosféru. Po odeznění outra „Dammerung“, kterému předchází další z vrcholných písní alba „Walking Alone“, musí být jasné, že zopakovat takovouto konstelaci bez sebevykrádání nebude jednoduché. PØLTERGEIST zkrátka natočili velmi silnou debutovou desku!
Je tady podzim a post-punkové hvězdy padají z nebe! Kanaďané PØLTERGEIST jednu takovou nabízí rovnou jako debut.
8 / 10
Kalen Baker
- vokály, kytara, syntetizátory
Ben Whitham
- basa
Jacob Ponton
- kytara
Amy Moore
- bicí
1. Einfürung
2. Burning Sword
3. Ethereal Nightmare
[video]
4. Cold In September
5. Yesterday Fades
6. Nachtmusik
7. Children of the Dark
[video]
8. Swallowed by the Ocean
9. Will We Ever Live Again
10. Walking Alone
11. Dammerung - Outro
Nachtmusik (2024)
Hallucinations In The Catacombs (EP) (2021)
Yesterday Fades (EP) (2020)
Cold Breath (EP) (2019)
Datum vydání: Pátek, 25. října 2024
Vydavatel: Bad Omen Records
Stopáž: 39:25
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.